Patřím k těm lidem,kteří jsou přesvědčeni o tom,že když mu do života vstoupí bolest,že to není jen tak.Že to není o náhodě,ale že se to děje proto,že vám chce tělo a duše,něco říct.Prostě varovat.V mém pracovním životě je to podruhé,co mi bolest dala najevo,že mám svou hrdost,že si mám připomenout své životní priority a opět nastavit své hranice.V ten daný moment je vždy na nás,jak se k tomu postavíme,a že každý člověk JE nahraditelný.Samozřejmě patřím k těm "nenahraditelným",co se drží stůj co stůj a pracují přes bolest,až vám jednou tělo řekne,stop! a vy nemůžete.Až po dvou týdnech se pomalu začíná tělo po malých krocích zotavovat,ale hlava si samozřejmě vyčítá,jak si jen mohu dovolit být doma a stonat....Několikrát denně na sobě pracuji jak fyzicky,tak psychicky a samozřejmě bych to nebyla já,kdyby mi k uzdravení a lepší psychice něco nestálo v cestě.A to právě konečný verdikt od lékařů,o mé náplni práce do budoucna...Ačkoliv má introvertní povaha toho moc neunese,svou práci jsem vždycky měla ráda.Energii mi dodávají milá slova pacientů,jejich pozitivní zpětná vazba,kdy do vás vkládají plnou důvěru a slovy vás potěší,že jste na správném místě.Pak je ale vedle vás někdo,kdo vám tuto energii zcela vysaje,kdy do práce chodíte se staženým žaludkem,kam jste jindy chodívali s nadšením, najednou začnete tápat,co dál,křičet a vzpírat se beznaději.
Chtěla bych být silná...a udělat v životě změnu,o kterou si právě mé tělo řeklo.Dlouho jsem se cítila bez motivace.Dnes mě svým způsobem život posouvá,s deštěm přišlo ticho,jako kdyby smýval vše co mě tíží,stékal přes mé ruce a spojoval další pulzy a jiné sny,které bych měla uskutečnit.
Žít beze strachu.
