do krajiny

Mám čas být sama s sebou.Sama sebou.

Někdy je mi za to až stydno,když pročítám oblíbené blogy,občas soc. sítě,kde poslouchám,čtu ženy,mámy,jak nestíhají,jak jsou vyčerpané,unavené,nemají čas....Nerada se zpětně dívám do minulosti a nějak si nemohu vybavit,že bych strádala časem pro sebe.Někdy mám pocit,jako kdybych nikdy nebyla mámou a dcerou a vnučkou a zdravotní sestrou v nemocnici a nežila běžným životem.Já ho žila a ta cesta nebyla zrovna vystlána růžemi.Byly doby,kdy jsem byla na antidepresivech,měla jsem jako dítě pocit méněcennosti,od útlého věku bojovala u maminky se závislostí na alkoholu (trvalo to 25 let!,posledních 5 let už jako máma dvou dětí),naučila jsem se žít s genovou mutací,doma pečovala o umírajícího malého syna,za pár let i o tátu.A přesto jsem byla šťastná a vděčná za vše,co mi ty chvíle přinesly.Stačilo,jen špatné věci vytěsnit,odfiltrovat,nebo je příjmout jako dar se posouvat,ale nikdy jsem si nestěžovala.Vždyť jsme to právě my kdo si ten životní scénař píše.Život jsem přijímala a přijímám takový jaky je a snažím se ten klid kolem sebe předávat dál(i přes aktuální perimenopauzu,která mi dává opravdu zabrat)A vím,jak lehce se proplouvá životem,když je na duši hezky.Na svých místech na Radosti,čerpám energii a klid a jsem ráda,když mi společnost dělají mi nejmilejší tiší společníci Lupínek a Momonka.Čtu,kreslím,maluji,nebo jen tak pozoruji mraky a ptáky a veverky v korunách nad našimi hlavami.Nemusím pro to hezké nikam daleko,jsem ráda tady,doma.

A proto i vám přeji,mnoho krásných chvil,kde to máte rády,kde budete jen vy a všechny ty krásy okolo.